Na prvním sezení necháváme prostor především klientovi, aby nám umožnil pochopit, s čím přichází, co ho trápí a co potřebuje od nás. Probíráme také jeho představu o naší spolupráci a sdělujeme možnosti toho, co mu můžeme nabídnout. Pokoušíme se zůstat s klientem v kontaktu a naladit se na něj. Kromě mapování problému bývá také někdy již na prvním sezení čas zůstat u některých témat déle a podívat se na ně trochu hlouběji, aby klient mohl okusit, jak psychologická a terapeutická práce může vypadat a zda je to to, co hledá a chtěl by rozvíjet. Přístup volíme vždy podle individuálních potřeb klienta. Pokud se dohodneme na spolupráci, sdělíme základní pravidla a domluvíme si několik termínů dopředu.

S klienty pracujeme v různé délce v souladu s tím, jak se vzájemně dohodneme a dokud je spolupráce pro klienta prospěšná. Práce s jedinci může trvat krátkodobě po několik sezení vhodných pro ujasnění si své situace se zaměřením na konkrétní problém, přes střednědobou práci v dimenzi měsíců pro získání hlubšího pohledu do svého fungování až po dlouhodobou práci v řádu let, která přináší také hlubší osobnostní změny. Obvyklá frekvence setkání bývá 1x za 1-2 týdny.

Spolu s klientem se zaměřujeme na konkrétní, ohraničený problém v jeho současném životě. Hledáme nové možnosti řešení, praktické rady a doporučení, s pomocí kterých si klient bude moci svou situaci nově uspořádat a zvládat. Záměrem spolupráce může být i nácvik praktických dovedností v komunikaci, asertivitě, relaxaci apod. Poradenství obvykle netrvá déle než několik setkání.

Podpůrná psychoterapie se zaměřuje na emoční a psychickou stabilizaci klienta. Záměrem spolupráce bývá zejména sdílení situací, které jsou pro klienta neřešitelné, zatěžující a emočně vyčerpávající. Klient si může od svých starostí ulevit, sdílet je s terapeutem a dostává podporu pro své vyjádření. Podpůrná psychoterapie často vede klienta k ujasnění si své situace, svých zdrojů a možností a může se prolínat s poradenskou rovinou pomoci. Podobně jako poradenství obvykle netrvá déle než několik setkání.

Dlouhodobá psychoterapie je úroveň pomoci, při které terapeut pomáhá klientovi orientovat se hlouběji v sobě samém. Záměrem je hledání a zvědomování souvislostí současných obtíží klienta s jeho životními zkušenostmi z minulosti, často z dětských let. Terapeut klientovi pomáhá znovu otevřít problematické momenty z jeho minulosti, pomáhá mu uvědomit si a bezpečně prožít zasuté, problematické emoce a uvolnit tak více sil pro současný život.

Práce s párem je specifická v tom, že se zaměřuje především na vztah partnerů jako takový, nikoli tolik na jedince s jejich komplexní historií. Při párové práci terapeut pomáhá klientům přemostit vzájemná nedorozumění a komunikační fauly, zvědomit nároky a očekávání na partnera, které mnohdy stojí v pozadí neřešitelných partnerských neshod. Párová práce je rovněž vhodná pro dobré zakončení vztahů v rozchodové fázi, zejména jako prevence  přenášení si svých emočních zranění do nových vztahů nebo do péče o děti.

Fyzioterapie se zaměřuje na pohybový systém a léčbu jeho poruch. Mění a upravuje fyzické projevy obtíží, které jsou často doprovázené tělesnou bolestí. Pohybový systém je řízen naší vůlí. Nemá jiné možností, než se bránit tím, že nám působí bolest. Každá porucha funkce vyvolá zvýšené napětí. Poruchou funkce rozumíme blokádu – vnímáme ji jako omezenou pohyblivost v určitém směru, hypermobilitu – vzniká přetěžováním velkým rozsahem pohybu, nebo déletrvající nepohodlnou polohu způsobenou statickým přetěžováním. Zvýšené napětí je varovným signálem – bolest se stává signálem přetížení. V tomto stádiu mluvíme o reverzibilní, tzv. vratné poruše, pokud zanecháme škodlivých návyků. Upravuje se i tenze. K odstranění blokád a úpravě pohybových návyků může významnou měrou pomoci fyzioterapeutická péče. Fyzioterapeut využívá svého zraku, hmatu, naslouchání, zaměřené komunikace a vedení pohybu jako nástrojů k vyšetření a následnému ovlivnění obtíží pohybového aparátu. Cílem společné práce je najít a odstranit důvod obtíží nebo vytvořit nové podmínky pro pohyb, bolesti zmírnit a dalším předejít. Je to společný proces klienta a terapeuta, plynoucí a měnící se v čase. Odpovědnost a aktivní účast na straně klienta je základním kamenem efektu terapie. Obvyklá délka terapie bývá kolem 3-6 setkání. Je možné navázat docházkou do cvičební skupiny.

Některé osoby trpí tělesnými obtížemi, avšak lékařská vyšetření nepřináší pozitivní nález, který by vysvětloval příčinu daných obtíží. Jinými slovy z hlediska medicíny je daný člověk bez problémů, není u něj co léčit, popř. symptomatická léčba nepřináší dlouhodobý efekt. V případě fyzioterapie se např. stává, že ani větší počet setkání nepřináší významnější efekt, že bolest na aplikovaná cvičení nereaguje, zůstává, že obtíže se chronicky či periodicky vrací, že bolest je stěhovavá či nepřesně lokalizovatelná, že je doprovázená psychickou nepohodou,napětím, úzkostí. Někdy ovšem medicína vysvětlení i péči poskytuje, ale daný problém je svou povahou komplexnější, často propletený s tím, jak daný klient celkově osobnostně funguje a dlouhodobě přistupuje k sobě, ke svým emocím, ke vztahům a k životu, také s tím, čím si v minulosti prošel a jaké zátěže ho potkaly. Tato směsice psychických vlivů mnohdy působí také jako udržující faktory daného problému. Obvykle bývá důležité zabývat se hlouběji psychickou rovinou fungování klienta. Obecným předpokladem je, že za tělesnými obtížemi působí významné psychické síly (ať už v kontextu jedince, páru nebo rodiny), které mají podobu nevědomou či neuvědomovanou a jejichž osobní konfliktnost či nepřijatelnost se projevuje skrze tělesné symptomy, obtíže či poruchy (blíže viz např. W. Tress, J. Krusse, J. Ott: Základní psychosomatická péče).

Práce s psychosomatickými obtížemi klade značné nároky na spolupráci více odborníků z různých oblastí péče, např. lékaře s psychologem, fyzioterapeuta s psychoterapeutem. Důležitá je vzájemná důvěra mezi odborníky i důvěra klienta v to, že klíč k jeho problémům leží někde uprostřed, v jakémsi průniku těchto rovin. V našem týmu to prakticky to znamená, že daný klient chodí na fyzioterapii a zároveň začne chodit i na psychoterapii, někdy i naopak. V některých případech je podstatné o průběhu terapií u takového klienta cíleněji diskutovat na intervizních setkáních týmu a ujasňovat si, jakým směrem se terapie ubírá.

Co je to psychoterapie zaměřená na tělo?
(z anglického originálu Evropské asociace pro psychoterapii zaměřenou na tělo, European Association for Body-Psychotherapy, EABP, http://eabp.org/)

Psychoterapie zaměřená na tělo (v angl. originále Body-Psychotherapy) je směr psychoterapie, který má svou tradici, historii i soubor znalostí postavených na přesvědčivých teoretických základech. Mezi ně patří i explicitní teorie o vztahu mysli a těla, která řeší komplikované spolubytí jednoty těla a mysli, neboli tělesného, duševního a duchovního aspektu lidské existence. Základním předpokladem, z něhož psychoterapie zaměřená na tělo vychází, je to, že tělo odráží celost osoby. Tělo neznamená pouhou schránku (soma) oddělenou od mysli (psyché); obě složky jsou funkčními a interakčními aspekty lidské bytosti jako celku. Mnoho psychoterapeu­tických směrů se s tímto tématem potýká; psychoterapie zaměřená na tělo jej považuje za fundamentální.

V psychoterapii zaměřené na tělo se uplatňuje specifický terapeutický přístup, který zahrnuje techniky dotyku, pohybu a dýchání, i když nikoli bezpodmínečně. Na rozdíl od jiných medicínských technik, které též pracují s pohybem nebo dotykem, jde v psychoterapii zaměřené na tělo o proces spojování duševně-tělesných projevů sloužící k obnovení rytmického a harmonického charakteru základních životních aktivit, k prohloubení většího kontaktu se sebou, s druhými a se světem. Stejně jako u jiných psychoterapeu­tických směrů, i v psychoterapii zaměřené na tělo existuje mnoho různých a někdy dosti odlišných přístupů.

Psychoterapie zaměřená na tělo je také vědou, jež se vyvíjela během posledních 70 let na základě výsledků výzkumů v biologii, antropologii, etologii, neurofyziologii, neuropsychologii, vývojové psychologii, neonatologii a v perinatálních studiích; zároveň těžila i ze svých vlastních zkušeností a zjištění.

Psychoterapie zaměřená na tělo byla vědecky ověřena Evropskou asociací pro psychoterapii (The European Association for Psychotherapy, EAP) a mnohé modality uvnitř tohoto psychoterapeu­tického přístupu byly také vědecky ověřeny. Psychoterapie zaměřená na tělo je považována za směr patřící do hlavního proudu psychoterapie.

Vymezení práce psychoterapeuta zaměřeného na tělo (v angl. originále Body-Psychotherapist; odhlasováno a přijato na 3. kongresu EABP v Lindau, září 1991).

Psychoterapeut přímo či nepřímo pracuje s osobou jako základním ztělesněním mentálního, emočního, sociálního a duchovního života; při tom podporuje jak vnitřní seberegulační procesy, tak i přesné vnímání vnější reality.

Psychoterapeut svou prací umožňuje odcizeným aspektům osoby stát se vědomými, uznanými a integrovanými částmi bytostného já (self).

Aby usnadnil tento přechod od odcizeného k celostnímu, měl by psychoterapeut mít následující kvality:

1. Intuitivní povědomí (bdělost) o zdravém lidském vývoji a reflexivní porozumění tomuto vývoji
2. Znalosti odlišných vzorců nevyřešených konfliktů z dětství s jejich specifickými chronickými rozštěpeními v mysli a v těle.
3. Schopnost udržet konzistentní referenční rámec a diferencovanou citlivost k souvztažnos­ti mezi:
   1. znaky organizmu indikujícími vegetativní pohyb (flow), svalovou hyper- a hypotenzi, energetické bloky, energetickou integraci, pulzaci a fáze vzrůstajícího a přirozeného seberegulačního fungování, a
   2. fenomény psychodynamických procesů přenosu, protipřenosu, projekce, obranné regrese, kreativní regrese a různých druhů odporu.

Práce s tělem ve skupině se zaměřuje zejména na chronická napětí a omezení v různých oblastech těla, na zvyšování tělesného náboje a podporu jeho toku v těle, na zkoumání jiných tělesných držení s pomocí dechu a všímavosti. Pod vedením terapeuta si klienti zkouší zpomalit a prohloubit vnímání svého těla, prožívat a objevovat tělesnou rovinu jejich psychických obtíží. Skupinové prostředí přináší oproti individuální práci silnou podporu členů skupiny během vzájemného sdílení a spolupráce. Umožňuje zkusit si širší paletu postupů práce s tělem a to i ve dvojicích. Terapeut přináší různá cvičení jako nabídky a stará se o bezpečné prostředí ve skupině.

Biosyntéza znamená „integrace života“. Jde o moderní přístup v psychoterapii založený na celistvém spojení poznatků západní psychologie, učení W. Reicha o psychosomatických blocích, koncepce ego- analýzy. Čerpá z perinatální psychologie, embryologie a neurověd, je inspirována také východním učením o energetických drahách. Zakladateli jsou manželé David Boadella a Silvie Boadella. Oba žijí v současnosti ve švýcarském Heidenu, sídlu Mezinárodního institutu Biosyntézy. Základem biosyntézy je důraz na integraci tří základních životních procesů: pohybového či tělového, prožitkového či emočního a kognitivního či mentálního. Pohybový se projevuje svalovým napínáním a uvolňováním, mentální skrze vnímání, myšlenky a představy a emoční skrze pocity a jejich spojení s útrobními orgány.

Jak psychoterapie metodou biosyntézy probíhá?

V psychoterapeutické práci se kromě obvyklého rozhovoru užívá také práce s pohybem, dotekem, dechem, imaginací, někdy také sny, kreslením či tancem. Po uvolnění emočních či tělových bloků je důraz kladen na opětovné sladění základních životních procesů. Cílem je dosažení mentální a emoční rovnováhy, přiměřeného svalového napětí, vyváženosti a harmonie jak v těle, tak ve vztazích a širším životě. Základními hodnotami v terapeutickém procesu jsou kontakt a bezpečí. (citováno z www.biosynteza.cz)

Viz Odborné články.